18. Krásná a úžasná – pro děti kovaná – Lesní školka U Tří veverek

Když nastal věk vhodný pro zápis do školky, nebyla jsem nijak zvlášť nadšená ze státních školek, které v centru Hradce Králové máme nejblíže. Děti tam jistě zažívají spoustu hezkých věcí, ale také jsem tyto děti denně potkávala na procházkách po ulicích ve dvojstupech jako ovce. Děti se většinou nesmály, jen „tupě“ vykračovaly (ono… co je pro tak malé děti zajímavého a zábavného na procházení se po městě…). A když některé poposkočilo, bylo okřiknuto, přeci jen by mohlo škobrtnout a spadnout do silnice…

Pak jsem se náhodou dozvěděla o lesní školce, přišlo mi úžasné, že městské dítě má možnost být v lese, v pohybu a objevovat přírodu a hrát si, raději než se procházet po ulicích. To byla první myšlenka a netušila jsem, kolik dalších benefitů lesní školka přináší. Při první příležitosti jsme do lesní školky vyrazili a strávili tam skvělé dopoledne, oběd a hned podali přihlášku. O pár týdnů později dceru bohužel nepřijali, protože prostě jedna malá školka na téměř stotisícové město je opravdu málo. Přednost měli děti starší a sourozenci již nastoupených dětí, logicky.

Dceru jsme tedy umístili do jedné školky v centru. Strávila zde školní rok, ve kterém se jistě naučila spoustu krásných věcí (písniček, her, malování), tak jak to ve školkách bývá, ale také se denně procházela právě po jedné z hlavních tříd v centru krajského města, chodila na nákupy, byla motivována bonbóny (i za takové věci jako je sníst oběd či usnout…). A když byla smutná a plakala, tak jí dokonce jedna zřejmě velmi vzdělaná pedagožka sdělila, že když nepřestane, maminka si pro ni nepřijde…  Ano, i takto je v malých dětech budována důvěra ve svět, v autority, v rodinu, takto je budováno jejich sebevědomí, takto se motivují.

Dnes už dcera naštěstí má tu možnost chodit do lesní školky, hrát si a učit se novým věcem zábavnou formou, být s lidmi, ke kterým má důvěru a které jejich „povolání-poslání“ BAVÍ! A moje zkušenost již z prvního školního týdne? Školní rok začal deštěm, celé tři dny poctivě pršelo. Zatímco všechny děti ve státních školkách seděly ve třídách a případně si „předávaly“ bacily, moje dcera se v lesní školce venku radovala z krásné podzimní zmoklé přírody. Když k ní ráno při příchodu přišla jedna z „učitelek“ a zahlásila s úsměvem: „Podívej, zase prší, to budou ještě větší kaluže!“, dcera se rozzářila –  věděla, že má holiny, pláštěnku, gumové kalhoty a může zkoumat kaluže. Dělat to, co každé malé dítě tolik fascinuje, ale většinou je za to přísně okřikováno. No a když jsme o pár dní později na dětském hřišti ve městě potkali státní školku, kde paní učitelka přísně rozdala povely: “Děti, můžete tady pobíhat (úžasné), ale hlavně nechoďte na houpačku a nechoďte do písku, měly byste ho v botách…“, děkovala jsem za lesní školku. Toto si přeje každé dítě slyšet na dětském hřišti, nechoďte do písku? Malé dítě? Na hřišti? Další den jsem potkala jinou školku, tentokrát před poštou. Paní učitelka si potřebovala něco vyzvednout, všechny děti nadšeně hopsaly a chtěli s ní jít dovnitř. Ona však vybrala jen pět z nich, ty, které nezlobily! Ostatních asi 15 dětí si ten den odneslo zážitek, že nemohlo s paní učitelkou, protože zřejmě strašně zlobily…. Možná poskakovaly či výskaly více, než oněch pět vyvolených. V prvním školním týdnu jsem tedy již po druhé byla vděčná, že moje dítě je v lesní školce!

Můj závěr. Nikdo se nikdy o moje dítě nezajímal tak, jako v lesní školce, neptal se mě na tolik detailů o něm a to ne jednou, ale neustále. Lesní školka U Tří veverek předčila mé očekávání. Nejen, že jsou děti v přírodě, v lese, mají zdravou stravu, kterou většina dětí bohužel ani nezná (nejí čočku utopenou v mouce s uzeným, které se na dětském talíři objevit ani nemá, nejí kvantum jíškových omáček a nejí rybí prsty, aby splnili kvótu „ryba“ či podobné mleté věci kdo ví z čeho), ale dokonce jsou podporovány k zájmu o nové, k objevování, zvídavosti, k samostatnosti, k přemýšlení a k odpovědnosti za své činy, a přitom všem mohou být a jsou dětmi. Vše se to děje přirozenou formou vlastní malým dětem, hrou. Tolik inovací, společných akcí dětí i s rodiči, krásných her, lidových tradic a tvoření, diskuzí na téma děti, děti, děti, školka, vylepšení. Zkrátka zde jsou lidé, kteří zde chtějí být, tady a teď. Tady se žije.

Jednou někdo řekl: „Škola hrou.“ Neustále se tím oháníme, ale málo se tak chováme, nebo ještě lépe, málo umožňujeme a podporujeme tento směr. Když už tedy stát, respektive lidé, kteří ho vedou, nejsou schopni něco opravdu dobrého podpořit, což vážně a s lítostí nechápu, proč ještě hází klacky pod nohy  a stěžují už tak těžkou situaci lesním školkám a jim podobným nesmyslnými zákony?

Dorota Bodláková

Lesní školka U tří veverek, Hradec Králové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *