19. Nejlepší rozhodnutí

Měli jsme to štěstí, že o vzniku lesní školky jsme věděli mnohem dříve, než jsme vůbec měli potřebu o volbě mateřské školy pro prvorozeného syna přemýšlet. V době, kdy bylo Lukášovi něco přes jeden rok, jsem se pravidelně setkávala na kurzu plavání batolat s její dnešní ředitelkou, tenkrát „jen“ maminkou dvou holčiček… Viděla jsem, jak Martina od prvotního nadšeného vyprávění o konceptu LMŠ, pro mě něčeho naprosto nového, odhodlaně kráčela k vybudování školky – prostě proto, že pro svoje děti chtěla něco jiného, lepšího, něco, co považovala za důležité. Každý týden nové zprávy, první schůzky s potenciálními zájemci o alternativní vzdělávání, hledání pedagogů, hledání vhodného zázemí, vše hlavně v její režii… A podařilo se! Školka brzy zahájila provoz a to, že Lukáš v druhém roce její existence do školky nastoupí, mi přišlo naprosto přirozené. Znali jsme hodně lidí, kteří se kolem školky pohybovali, mnozí z nich byli a jsou našimi nejbližšími přáteli a troufnu si říci i rodinou ve městě, kde já ani muž jiné rodinné zázemí nemáme. Slyšeli jsme od nich nadšené povídání o školce v lese, o přístupu k dětem, který se v tolika věcech lišil od toho, co jsme tušili o klasických velkokapacitních mateřinkách…

Je fakt, že s Lukášovými blížícími se 3. narozeninami jsme se přece jen, pro nějaké vnitřní zadostiučinění a i v obavě z finanční náročnosti soukromé školky, rozhodli porozhlédnout v nejbližším okolí a státní školky navštívit. V okruhu asi 500m od místa, kde bydlíme, jich nemáme málo – dokonce 4. Ale ani v jedné z nich jsem na dnech otevřených dveří nenašla přesně to, co jsem hledala, nic, co by nadchlo podobně jako Veverky…  Ano, možná montessori školka se sympatickou paní ředitelkou, ta ale bohužel bez šance na přijetí 3,5letého.  A ostatní? Všude jsem se dozvěděla, že mají nové záchody, krásné šatny, krásný nábytek, tolik a tolik kroužků… Třeba i výběrových – pro hru na flétnu si paní učitelka vybere ty děti, které považuje za aspoň trochu talentované, aby besídka pro rodiče nějak vypadala, o zájmu a motivaci dětí ani slovo. Taky tu pořádají spoustu zajímavých akcí – výlety, exkurze – třeba tu do nákupního centra, jak mi paní učitelka vyprávěla pyšně, se zářícíma očima. Prý si s dětmi četli pohádku Jak pejsek a kočička vařili dort a šli proto dětem ukázat fotografie hotových jídel v zóně rychlých občerstvení… Úsměvné? Pro mě spíš děsivé. V kombinaci s jinými zprostředkovanými zážitky z klasických školek, ze kterých mi bylo opravdu úzko při představě, že by něco podobného mohlo zažít moje dítě, bylo jasné, že lesní školka nemá konkurenci. Ano, jsem si vědoma i toho, že nejde házet všechny státní školky do jednoho pytle, že je jistě řada skvělých učitelek a kolektivů. Ale taky vím, že to je hlavně o konkrétním učiteli, a já jako rodič se o něm bohužel nemůžu nic dozvědět předem, poznat jej a ani mít jistotu, že když dítě do té které školky zapíšu, bude ve skupině právě u této paní učitelky a ne ve třídě vedlejší, kde už to tak skvělé být nemusí…

Rozhodnutí pro lesní školku tedy považuji za jedno z nejlepších, které jsme pro budoucnost našich dětí udělali. A školkovné u Veverek, čistě pragmaticky, za skvělou investici do jejich vzdělání. Nejen proto, že o zásadním významu předškolního vzdělávání mluví řada studií. I proto, že si uvědomuji, že pro tříleté dítě je školka prvním setkáním s jinou než rodičovskou autoritou, první zkušeností s kolektivem, místem první samostatné konfrontace s vrstevníky nebo chcete-li prvním ‚vtiskem‘ vzdělávacího systému. A hlavně proto, že U Tří veverek  jsou tou autoritou lidé, kteří dělají svoji práci s láskou, které práce s dětmi baví a dávají jí mnohem víc, než jen čas ve školce strávený, a vytváří v ní pro děti bezpečné, přátelské a inspirativní prostředí.

Lukáš je u Veverek rád, pyšně na potkání hlásí, že už chodí do školky. Do LESNÍ, dodá vždy s důrazem. V prostředí, kde ho nikdo nenutí dělat věci, které nechce, se učí zodpovědnosti za svoje chování, ví, co se může stát, když nepřijde včas ke stolu na oběd. Vyspěl, naučil a dozvěděl se spoustu nových věcí, našel si nové kamarády. Věřím, že z toho, co mu školka v tomto směru dává, bude profitovat celý život. Jasně, jako každé dítě v jeho věku si rád jde hrát na hřiště. Ale věřím, že hlavně díky školce si skvěle umí vyhrát i v terénu, jen tak, s tím, co nabízí příroda. Klacíky, kameny, stromy, žádná nuda. Fantazii se meze nekladou, ba co víc, tady je žádoucí ji rozvíjet. Oproti předchozím podzimním sezonám vidím, že se otužil, nepotřebuje tolik vrstev oblečení, líp zvládá lehká nachlazení (ťuk ťuk). A zrovna před pár dny mi vyprávěl, že až vyroste, chce být kromě hasiče i Honzou ve školce, jindy zase, že chce jet k Honzovi nebo Martě na prázdniny… Jednoznačná zpětná vazba, ne?

Já jsem jako rodič nadšená nejen z fungování školky, z nadstandardu, který nabízí: počtu dětí ve skupině, počtu pedagogů, z jejich přístupu k dětem s respektem k jejich individualitě, ze zdravého jídelníčku, z toho, že parťákem a kamarádem je jim i labradorka Fidorka, z programu a aktivit, každodenních i výjimečných, které děti zažívají. Opravdu si užívám i jen pozorovat ten mumraj v zahradě školky, v létě, v zimě, v dešti, batůžky na lavici, houpačka, loudalové se svačinou v altánu, montessori kouzla s Dani v týpí, fronta na podání ruky Honzovi, cizí tatínkové jednou ověšení desíti dětmi, jindy přetahující se s celou tlupou táhnoucí společně za druhý konec provazu, vodní hrátky na tisíc způsobů a hromada klád, která je jednou bojovou lodí, jindy tankem, sopkou, mořem plným lidožravých žraloků. S radostí pročítám Janina týdenní ohlédnutí s fotkami a programem předchozích dnů, s láskou a úsměvem občas nacházím zbytky cizí svačiny v Lukáškových krabičkách (dělit se s kamarády je důležité) či lesní poklady v batohu, které nahromaděné v naší předsíni nezasvěceným návštěvám vnuknou otázku: ‚Kde máte psa, že tu máte tolik klacků?‘.

Cením a vážím si i spolupráce a úzké vazby školky na nás rodiče a celkově komunity, která kolem ní vznikla. Jak rána a odpoledne při vyzvedávání dětí, tak společné akce, slavnosti nebo brigády beru jako chvíle, kdy se ve školce cítím sama jako doma. A kde jinde by dětem mělo být líp?

Marto, Jano, Honzo, díky za to, co děláte. A Martino, díky hlavně Tobě za školku, kterou jsi pro nás ostatní vydupala ze země. Jsi člověk na svém místě a já pevně věřím, že všechna ta práce měla s výhledem do budoucna smysl. Že to, co jste za těch pár let vybudovali, neskončí kvůli špatné práci jiných lidí.

Doufám, že to, co ve školce zažil a zažívá Lukáš, tam čeká i na jeho mladší sestry. Batoh, termoska, spacák a hurá do života…

Daniela Mazalová

Lesní školka U Tří veverek, Hradec Králové

2 thoughts on “19. Nejlepší rozhodnutí

  1. Pavlína Marešová

    Dančo, moc děkuju za tento příběh! Jsme na stejné lodi i vlně a je to moc fajn! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *