6. Lesní

Než jsme měli Evičku,
ani malou chviličku
nepřemýšleli jsme o tom…
o mateřské…a co potom…?

Vše bylo předem přeci jasné,
školka v obci, možná jesle,
a pak honem do školy.
Školka, škola “přebolí”…

To vydržíte, milé děti,
říkají všichni, mladí, kmeti.
Do řady, dvojstup, pochodem vchod!
Seřaďte se před hlavní vchod!

Půjdem do vedlejší ulice,
hlavně udržujte dvojice.
A až přijdeme z procházky,
nakreslíme si obrázky.

Na prvním obrázku les,
na druhém třeba pes…
Kdopak má obrázek nejhezčí?
Čí bude na nástěnce, tak čí?

Však potom narozením dcerky,
jak kdyby nám z očí spadly klapky.
To moře štěstí v náručí,
životu teprv naučí…

Proč měla by si naše dcerka,
po celý týden od pondělka
o lese jenom vypravovat,
pak povinně ho namalovat?

Proč přímo nezažít ten pocit
tu sáhnout na strom, tuhle na list,
a nakreslit co sama touží…
A pak zas honem do kaluží! 🙂

Proč má mít pocit provinění,
že nemaluje jak Botticelli?
Být peskována za chyby
a mít o sobě pochyby?

Ne, to my nechcem, shodli jsme se.
Co teď? No přeci školka v lese!!!!!!!
Nemáme to sic za rohem,
však obrněni batohem,
vesele vyrážíme vstříc
tomuto světu bez hranic.

Chodíme s Evičkou ve čtvrtek,
do školky U Tří veverek.
Respekt, cit a příroda,
to není tady náhoda.

To přirozený zde je jev,
žádný vztek a žádný řev.
Děti se smějí a úsměvy září
z jejich větrem růžových tváří.

Nemohli vybrat jsme lepší školku
pro Evču, tu naší tříletou holku! 🙂
Prosím vás, milá sněmovno,
lesní školky nejsou na … nic!!!

Eva Částková
Klubík U Tří veverek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde