16. Ahoj školko, zase zítra!

Náš školkový příběh není moc dlouhý… Starší syn Jeroným chodí do školky teprve druhý měsíc.

Když jsme se před třemi lety přestěhovali do Hradce Králové, synovi bylo 10 měsíců, řešili jsme kojení, atopický ekzém, plavání batolat a nejbližší možnosti dětského vyžití v okolí. Nesouzněli jsme s některými řízenými aktivitami pro malé děti, protože děti chtějí dělat něco, co je baví, spontánně si hrát, objevovat, ale lektor nebo instruktor vyžaduje něco jiného – teď uděláme tohle a pak budeme dělat tamto, a kdo to nechce dělat, je „zlobivej“… Mě to vysilovalo – sama jsem v sobě řešila, zda chci mít „hodné dítě“ a stále ho napomínat, aby si ostatní „nemysleli“, nebo nechat syna, aby se rozvíjel převážně sám podle jeho zájmu s naší podporou ze zálohy.

Kolem jeho druhého roku se nám narodila dcera, takže jsem byla s dětmi doma a necítila jsem potřebu hned dát syna do školky. Věděla jsem, že přechod do školky bude pro nás zatěžkávající zkouška. Ta ale proběhla velice příjemně díky respektujícímu, a v tu dobu už pro nás známému, prostředí lesní školky.

Od druhého Jeronýmkova roku jsme už také párkrát navštívili Klubík pro maminky předškolkových dětí v lesní školce U Tří veverek. Ze začátku jsme chodili celá rodina. To příjemné a klidné prostředí letního lesa, žádný spěch a možnost objevování nového, postupné seznamování s budoucími školkovými kamarády. S dalšími rodiči jsme se cítili příjemně a navzájem se obohacovali ve stejném duchu respektu k dětem i k sobě navzájem a cítili, že jsme na stejně vlně. Synek vždy z Klubíku přinesl do našeho panelákového bytu nějaký přírodní poklad: plno klacků a kamenů v kufru auta. Kolikrát jsem ho přemlouvala, abychom to nechali venku před vchodem, ale nakonec máme „výstavu přírodnin“ na balkóně.

O volbě školky rozhodly definitivně dny otevřených dveří v nejbližších mateřských školkách a i právě v lesní školce U Tří veverek. Co nebylo možné ve státní školce, jakoby se U veverek vůbec neřešilo. Dvacet pět dětí v nejbližší MŠ peroucí se o jednu židli v rámci hry „konec hudby = zaber rychle jednu židli“, křičící paní učitelka při nácviku básniček na školní besídku a ředitelka přirovnávající neočkované děti k těm „ze sociálně slabých rodin z východu“, mi stačilo. Nedovedla jsem si představit, jak tam někdo bude pravidelně mazat synovy vyrážky a podporovat ho v řešení jeho bolístek, když bude potřeba.

Naopak příjemné popovídání s paní ředitelkou v lesní školce, procházka s dětmi do lesa, zapojení a možnost sledovat aktivity dětí s panem učitelem u ohýnku, svoboda dětí dělat to, co potřebují a v čem se chtějí rozvíjet – to bylo myslím přesně to, co jsme hledali a chtěli pro naše děti.

S ranním vstáváním máme trochu problém celá rodina, ale Jeronýmek je v lesní školce spokojený. Často vypráví, co nového dělali, co vytvořili, co si četli a co zpívali. S učiteli si dobře rozumíme, dostáváme pravidelnou zpětnou vazbu s fotkami. Jsme rádi, že se děti učí být zodpovědné za své věci, jsou svobodné v tvořivosti, nejsou strašené a nutně tlačené do toho, co dělat nechtějí. Cokoliv jim nejde, je jim podaná pomocná ruka.

Doufám, že lesní školky budou nadále možností pro ty děti a rodiče, kteří si je vyberou. Doufám, že se budeme moci za pár dní, týdnů i měsíců loučit odpoledne se školkou jako Jerýsek: „Ahoj školko, zase zítra!“

Pavlína Marešová
Lesní školka U Tří veverek, Hradec Králové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde